Dvě životní
čísla 7.

Moje mamina mi kdysi říkala, že se mi změní život, až mi do něj přijde někdo s životním číslem 7.

Já, klasický skeptik, který nevěří na numerologii, esoterii, vesmírné znamení a podobné kraviny, jsem se jen zasmál a mávnul rukou.

Protože jasně. Životní číslo. Osud. Vesmír. Sedmička. To všechno zní jako něco, co si člověk přečte někde na internetu mezi horoskopem a reklamou na magický kámen.

Jenže ona to opakovala. Říkala, že až se to stane, poznám to. Že to nebude úplně nejjednodušší. Že to nebude nejvíc easy. Ale že jestli taková žena přijde, mám udělat všechno pro to, abych ji měl po svém boku.

A všichni, kdo mě znají, moc dobře ví, že já stejně nechci věci jednoduše. Nechci sterilní, hladké, nudné, katalogové štěstí.

Chci něco plného života. Surovosti. Reality. Smíchu. Pravdy. Doteků. Chaosu. A člověka, který se mi dostane pod kůži tak, že se tomu nedá elegantně vyhnout.

Možná je to celé jen hezká shoda. Možná je životní číslo jen hra s čísly. A možná má můj skeptický mozek pořád pravdu, že se nemá věřit všemu, co se tváří osudově.

Ale zároveň nejsem tak hloupý, abych ignoroval realitu jen proto, že se mi nevejde do tabulky.

A realita je taková, že jsme dvě sedmičky, které se nenápadně pár let nesly životem. Vedle sebe. Kolem sebe. Možná blíž, než jsme si sami připouštěli.

A teď je na nás, jestli se jen dál poneseme každý zvlášť, nebo jestli se začneme nést spolu.

Nebude to nejjednodušší. Nebude to nejvíc easy. Ale kdyby to bylo jednoduché a nudné, pravděpodobně by nás to ani nezajímalo.

My potřebujeme něco živého. Surového. Reálného. Něco, kde se směješ, hádáš, tančíš bez hudby, říkáš pravdu, miluješ, bojíš se, jdeš dál a přesto víš, že to má cenu.