Veverkování
Stav, kdy moje ADHD začne utíkat mezi tématy rychlostí světla a ty mě vracíš zpátky jedním luskáním.
Existují vztahy, které potřebují pozornost světa. A pak existují ty, které jsou nejkrásnější právě ve chvíli, kdy o nich ví jen pár lidí.
Některé věci jsou nejhezčí ve chvíli, kdy ještě nejsou vystavené okolnímu světu.
Naše bublina vznikla úplně nenápadně.
Nejdřív humor. Pak rýpání. Pak pohledy. Pak společné momenty, které začaly být podezřele přirozené.
A najednou existoval prostor, kde se smějeme úplně jiným věcem než zbytek světa. Kde stačí jeden pohled. Jedna hláška. Jedno „neasi“. Jedno luskání.
V práci se o tom neví. Veřejně taky ne. A vlastně je na tom něco krásného.
Protože naše bublina není postavená na tom, aby ji viděli ostatní. Je postavená na tom, jak se v ní cítíme my dva.
Každý silný vztah si vytvoří vlastní svět. A vlastní slovník.
Stav, kdy moje ADHD začne utíkat mezi tématy rychlostí světla a ty mě vracíš zpátky jedním luskáním.
Ne zlé. Ne toxické. Jen naše. Hrací forma flirtu mezi dvěma lidmi, kteří si umí dělat srandu sami ze sebe.
Ne motto do bio. Ale něco, co mezi námi funguje překvapivě opravdově.
Protože i když jsme oba občas komplikovaní, směr je pořád stejný.
Občas absolutní. Ale zvláštním způsobem kompatibilní.
Něco mezi klidem, chemií, smíchem, flirtováním a pocitem, že se známe déle, než dává smysl.
„Možná jsme inkognito jen proto, že některé věci jsou moc vzácné na to, aby je člověk pustil mezi všechny ostatní.“
A možná si oba jen chceme ještě chvíli nechat něco, co je jen naše.
Ne proto, že bychom se styděli.
Ale protože některé příběhy jsou nejhezčí právě ve chvíli, kdy ještě nejsou hotové.
A my oba moc dobře víme, že tohle rozhodně není jen obyčejná kapitola.