Péče
o mě.

Staráš se o mě. Ne tím okázalým způsobem, který potřebuje být vidět. Ale přesně tím, který je nejvíc cítit.

Mazlíš mě. Hladíš mě. Dáváš mi doteky ve chvílích, kdy bych si o ně možná ani neuměl říct, ale přesně je potřebuju.

Když něco dělám, dokážeš mě i nakrmit. Úplně obyčejné gesto, které by na papíře mohlo znít směšně, ale v realitě je v tom něco neskutečně něžného.

Když vidíš, že se vzdaluju, že odplouvám hlavou někam pryč, že nevnímám, že se ztrácím v sobě, navedeš mě zpátky.

Ne tlakem. Ne výčitkou. Ne dramatem. Prostě mě jemně chytíš za nitku a přivedeš zpátky k sobě, k nám, do reality, kde najednou není potřeba tolik utíkat.

Je na tom něco roztomilého. Jak se o mě staráš, ale zároveň se tváříš, že to není až tak moc.

Jako kdybys měla potřebu držet si poslední malý kousek obrany. Nedat mi úplně zadarmo jistotu, že jsi v tom stejně po uši jako já.

Jenže já to stejně vidím. V tom, jak mě pohladíš. Jak mě zkontroluješ. Jak se ujišťuješ, jestli jsem v pohodě. Jak mě vracíš zpátky, když jsem myšlenkami jinde.

A možná právě proto je to tak silné. Protože to není nacvičené. Není to vztahová strategie. Není to „teď budu pečující žena“.

Je to prostě ty. Přirozená. Některými věcmi tvrdá, některými křehká, někdy roztomile rozhozená, někdy naprosto přesná.

A já zkrátka vím, že bych si moc přál, abys mě prdelkovala a já tebe už do konce života.